Statutární město Liberec | Občan | S Václavem Havlem odešla z české společnosti slušnost, vzpomíná bývalá ředitelka galerie

Přinášíme rozhovor s PhDr. Hanou Seifertovou, která se v roce 1968 v Liberci spřátelila s dramatikem Václavem Havlem. Ten byl v horkém létě toho roku s hercem Janem Třískou pod Ještědem na krátké návštěvě.

Jedno silné pouto pojilo bývalého československého a českého prezidenta Václava Havla s Libercem. Byl jím tragický 21. srpen 1968. Vpád okupačních vojsk, který si ve městě vyžádal devět lidských životů, zastihl mladého Václava Havla s hercem Janem Třískou zrovna na návštěvě v Liberci. Tady se Havel také sblížil s tehdejší ředitelkou Oblastní galerie Hanou Seifertovou. Málokdo ví, že v galerii se asi dvacet zdejších intelektuálů, včetně Václava Havla a Jana Třísky, bavilo na večírku zrovna v osudnou noc z 20. na 21. srpna, než zábavě učinily přítrž tanky a obrněné vozy, supící Libercem. 

„Večírek zprostředkoval architekt Masák. Dohodli jsme se, že jej uděláme v galerii. Měli jsme tam s mužem dost velký byt. Většina lidí, co tehdy přišla, byli zdejší architekti ze SIALu a výtvarníci, mezi nimi i Havel s Třískou,“ vzpomíná na osudové okamžiky někdejší ředitelka Oblastní galerie Hana Seifertová. 

Večírek probíhal vcelku vesele, něco se jedlo, něco pilo, tančili jsme, pouštěli na gramofonu písničky Beatles. Zhruba v jednu hodinu po půlnoci, kdy byla zábava už dost pokročilá, mi zavolal profesor z pedagogického institutu, malíř. Řekl jedinou větu: jsou tady Rusáci. A já jsem ztratila řeč. Když jsem se od telefonu vrátila do společnosti, vůbec jsem nemohla promluvit a chvíli trvalo, než jsem tu zprávu vyslovila. 

Navrhla jsem, že bychom se mohli podívat na střechu galerie. Tehdy to bylo možné, střecha byla plochá, po nějaké rekonstrukci. Slyšeli jsme letadla, hluk obrněných vozů a tanků, a tak jsme šli do ulic. Došli jsme až k radnici. Všude bylo plno lidí. Narazili jsme ale i na dezorientované ruské vojáky, kteří žádali místní obyvatele o vodu. Marně. Odpor lidí vůči okupantům byl značný. Když jsem viděla, co se děje, rozhodla jsem se vrátit do galerie, abych uchránila před případnou zbloudilou kulkou obrazy. Díla, která visela na dostřel blízko oken, jsme s dalšími kolegy stěhovali do bezpečí. 

Přesné důvody neznám, do Liberce oba pozval architekt Masák. V létě 1968, několik týdnů před invazí, byla atmosféra v celé společnosti velice napjatá. Na hranicích probíhaly vojenské manévry. Všichni jsme čekali, že se něco stane. Liberec v té době hodně žil, a zřejmě byl dobrým místem k odreagovávání. Václava Havla velice zajímala i naše galerie, kde jsme měli přitažlivé výstavy – třeba Medka nebo Koblasu. 

Věděli jsme, kdo je Václav Havel i kdo je Jan Tříska. Ale osobně jsme oba poznali až na tom večírku v galerii. Když jsem Václava poprvé potkala, strašně mě překvapilo, že je to politický člověk, homo politicus, hodně vzdělaný. Zaujala mne jeho obdivuhodná pohotovost a informovanost. A i později, když jsme za ním jezdili na chalupu, na Hrádeček, viděli jsme, že je to člověk, který se v politice výborně orientoval. Měl ovšem vyhraněné názory, což si později odnesl kriminálem. Jeho schopnost formulovat rychle a přesně byla využita v prvním okupačním týdnu, kdy se na liberecké radnici Havel podílel na formulování výzev a prohlášení k Liberečanům, jak se mají vůči Rusům chovat. Tehdy mluvili s Janem Třískou i do rozhlasu. Václav Havel po několika dnech řekl, že musí na Hrádeček, protože je tam Olga sama. Nefungovaly telefony. 

Svůj odchod jsem všelijak zdržovala, takže ten se nakonec uskutečnil až v létě roku 1970. To, že jsme s mužem museli Liberec opustit, jsme cítili všelijak. Já jsem navíc nesměla publikovat. Nebrali jsme to ale nijak tragicky. Mnozí lidé dopadli po roce 1968 mnohem hůř. Já jsem vystřídala několik míst a nakonec jsem zakotvila v pražské Národní galerii. V kontaktu s Václavem Havlem jsme byli i nadále, občas jsme za ním a Olgou jezdili na Hrádeček. I když jsem nepodepsala Chartu 77, přesto jsme po Chartě přišli s manželem o pasy a nemohli vyjet ani do NDR. Absolvovali jsme i domovní prohlídky, policisty hlavně zajímaly naše psací stroje, jestli na nich nerozmnožujeme samizdatové texty. 

Už v roce 1968 byl Václav velice zralý. Jeho politické myšlení bylo připravené na to, co mu později život přinesl, dokonale. Byl mimořádnou osobností, měl velké charisma. Vážila jsem si na něm současně jeho pozoruhodné skromnosti a až plachosti, což měli s Olgou společné. Co s Havlem odešlo? Slušnost. Pro mne byl člověkem slušnosti, ta ho neopustila nikdy, ani v situacích vypjaté zábavy. Choval se vždycky skvěle, a tohle naší společnosti v průměru chybí. Havla často nazývali jeho kritici idealistou, snílkem, naivkou. Ideály jsou ale pro život nutné, ne abychom je hned dnes realizovali, ale abychom se k nim postupně přibližovali. Dnes se i televize snaží vyhovět tomu, co lidi chtějí. Ale to není ta pravá cesta. Lidi musejí trošku chtít překračovat svůj stín, a Václav byl ten, který svůj stín překračoval celý život. Dnes je celosvětovým trendem udělat ze života jenom zábavu. Václav překračoval svůj stín například i tím, že se stal prezidentem. 

Václav byl hodně pracovitý. Pamatuji si třeba, že jsme přijeli na Hrádeček a on byl celý den zavřený v pracovně a ani za námi nepřišel. Olga řekla – Vašek píše, tak půjdeme na houby třeba. Nebo jsme dělali něco jiného. Měl také jednu moc hezkou slabost, které si užívali hosté na jejich chalupě. Strašně rád vařil. Tím se odreagovával od starostí. Nemůžu zapomenout na jeho svíčkovou nebo na zvěřinu. Bylo to vynikající. Já sama svíčkovou raději vůbec nevařím.

Text: Zuzana Minstrová, foto: Jan Král